.....one rozhovor s avrilkou.....

30. října 2008 v 18:25 | ♥avrilka♥ |  Avril Lavigne
To je snubní?
Ano, diamnatový! Krásný, že? A ani se neptejte, kolik stál!
Kolik?
Přesně to samozřejmě nevím, nemohla jsem se přece svého manžela ptát, ale odhadovala bych to asi tak na půl miliónu dolarů. A taková žádost o ruku se přece neodmítá!
Totéž říká jedna má kamarádka- taky by se neprovdala za prsten pod půl miliónu. Ten prsten pro vás byl jediným důvodem, proč se ve dvaadvaceti letech vdát?
Říkáte to tónem, který jasně naznačuje, co si o mně myslíte - že jsem úplně blbá! Ale já se nevdávala z blbosti! Miluji Derycka, jsme spolu šťastni, navíc se mi splnil můj velký sen - vdát se! jsem obyčejná holka, která vždycky toužila mít svatbu v krásných bílích šatech. Všichni si myslí, bůhví jak nejsem výstřední, každý hádal, že se budu vdávat v černých kožených šatech a prsten bude ve tvaru lebky, ale já jsem ve skutečnosti dost konzervativn. A svatba byla nejkrásnějším dnem mého života!
Potíž bude v tom, že romantická svatba nějak neladí s vaší punkovou image....
Dejte mi pojkoj s Punkem! Punk jsem vždycky vnímala jako politickou hudbu. Sex Pistols a The Clash moc neznám, jejich hudba mě příliš nezajímá, nicméně vím, že ve svých textech zpívali o anarchii, terorismu a komunismu. Ale znám Green Day - jejich album America Idiot bylo tak obrovsky úspěšné jen proto, že nadávalo Georgi Bushovi do pitoců. To není nic pro mě, já na politiku kašlu. Nejsem punkerka! Tuhle pitomou nálepku jste mi přišili vy novináři! To je stejné, jako když jsem měla v klipu ke skladbě sk8er boi skejťácké prkno - kdybych si místo toho lehla do akvária plného ryb, tak ze mě snad uděláte mořskou pannu? Tehdy jsem prostě byla skejťačka a dnes je to zase pořád: "Avril je punkerka!" Kde jste to vzali? Nikdy jsem o sobě neřekla, že jsem punkerka! Podle mého pankáči jsou lidi, kteří žijí ve stokách s krysami na rameni, válejí se po parcích, opíjejí laciným vínem a žebrají pár drobných. Myslíte si, že já přespávám po nádražích v krabicích od ledničky?
S prstenem za půl miliónu dolarů nejspíš ne.
No tak vidíte! Nejsem punkerka, punk rozhodně není můj životní styl! Ani moje hudba není punková! Vždyť já dělám obyčejnou pop-music!
Jestli to označení není odvozeno od toho, jak se oblékáte a co o sobě vyprávíte....
Vím, že se toho spousta vypráví o mně, ale co o sobě vyprávím já? O sobě jsem třeba slyšela, že hraji golf- naprostá pitomost! Nemám nejmenší tušení, jak se ta kovová hůl drží! To hokej je něco jiného- ten miluji! A taky baseball. Obojí jsem vždycky strašně ráda hrávala, ale golf je sport pro idioty! A co že jsem tedy o sobě vyprávěla?
V nedávném interview jste pyšně tvrdila, že jste v pubertě patřila do poměrně drsné klukovské party- popisovala jste, jak jste se s nimi účastnila pouličních bitek a chodila se opíjet....
To je fakt, holky mě na střední škole moc nebraly. Kluci mi přišli zajímavější, byla s nimi větší sranda. Učili mě jezdit na skejtu a hrát hokej, brali mě s sebou do hospod a do klubů, takže jsem s nimi bbsolvovala i pár rvaček. Ale nebyli jsme žádný ostrý pouliční gang z Bronxu - normální děti, které blbnou. Byla jsem takové omlácené pískle, plné šrámů a rozbitých kolen z pádů na prkně , ale žádná punkerka. Navíc už je to dávno.
Nicméně po bulvárních fotografech umíte dodnes plivat přímo s punkovou náruživostí!
To myslíte toho parchanta z loňského září? Jak jsem mu před nočním klubem Hyde v Los Angeles flusla do ksichtu? A co jiného si asi tak zasloužil? Slavila jsem zrovna své dvaadvacáté narozeniny, vycházeli jsme s mým manželem a pár kámoši z klubu, zastavilo mě několik fanoušků, tak jsem se jim podepsala, nasedli jsme do auta a já Derycka políbila... No, prostě jsme se začali líbat. V tu chvíli mě oslnil blesk fotoaparátu, ohlídla jsem se a viděla, jak to do nás šije nějaký paparazzo! Tak jsem stáhla okénko a plivla na něj! Žádnému fanouškovi bych samozřejmě nic takového neudělala, těch si nade vše vážím, ale co se týká paparazzi, tak tohle je podle mého nejlepší způsob komunikace s bulvárem!
A to se o vás říká, že jste plachá!
Ale to já jsem! Je pravda, že mezi svými přáteli,když jsme třeba někde v klubu, dokážu být pořádně hlučná, obyčejně se směju jak šílená, ale uprostřed cizích lidí se dost stydím. A nejvíc se stydím, když se za mnou po koncertě dostanou matky mých fanynek a začnou mi dojatě děkovat za to, že jsem, že dělám takovou hudbu, jakou dělám, že se oblékám tak, jak se oblékám. Obyčejně to končí slovy: "jsem vděčná Bohu za to, že má dcera poslouchá a miluje vás, že jste její idol vy, a nikoliv ta příšerná Britney Spearsová!" To se vždycky můžu zbláznit studem!
A co jim na to odpovídáte?
Ale nic, jen se hihňám jak husa.
Vás to netěší?
Nevím. Mně to příjde spíše k smíchu. Vždycky jsem Britney Spearsovou nesnášela a ríkala o ní, že je to modelka s mikrofonem v ruce. Vy novináři jste se toho chytili a udělali jste ze Mě její protipól - rozdělili jste posluchače na příznivce Britney Spearsové a Avril Lavigne. Vstrčili jste nás do ringu, ať se vzájemně pomlátíme. Ale populární hudba přece není boxerský zápas! Hudba Britney Spearsové mě nebaví, ale osobně proti ní nic nemám. Ať si dělá, co chce, já to dělám taky tak!
V čem se podle vás nejvíce lišíte od Britney Spearsové?
Děláte si ze mě srandu?! Přeci úplně ve všem! Každá děláme naprosto jinou hudbu, zcela odlišně se oblékáme, žijeme úplně jiným způsobem! A navíc- já bych nikdy nezpívala na playback! Vždycky jsem zpívala naživo a nikdy to nebude jinak! Jsem přece zpěvačka! A když už mám někde vystoupit, tak snad proto, abych zpívala - nikoliv jen otvírala pusu jako žába! Jakmile vidím někoho zpívat na playback, dělá se mi špatně! Úplně mě vytáčí, když sedím na nějákém ceremoniálu a musím sledovat všechny ty slavné lidi, kteří se postaví k mikrofonu a nevydají ze sebe ani tón! Jak se může někdo nechat přimět k tomu, aby ze sebe dělal veřejně idiota? To teda nechápu! Mě by k tomu nikdo nepřinutil! Vždyť je to děsný podvod na fanoušky!
Určitá paralela mezi vámi a Britney Spearsovou se však nabízí- obě jste se stali módními ikonamiteenagerů...
Ale já přece nejsem žádná modelka! Jsem zpěvačka a herečka! Copak můžu za to, že se některé holky oblékají podle mě?! Je mi to akorát tak protivné! Když jsem na začátku své kariéry nosila kravaty, které jsem nakradla v otcově skříni, nebyla jsem přece první ženskou, která by si uvázala kolem krku kravatu. Mně se prostě líbily, měla jsem jich asi třicet. Jenomže pak začala spousta dívek chodit na mé koncerty v kravatách a taky mi nějaké pořád posílaly- z každého koncertu jsem si jich táhla olný kufr. Bylo to od nich milé, tak jsem si je pochopitelně uvazovala, vlastně hlavně proto, abych jim udělala radost. Až se nakonec v časopisech začalo psát, že má image je víc než hudba. To mě pořádně naštvalo! A tak jsem vázanky přestala nosit. Bohužel tou dobou už byly uniformou mých fanoušků- a to si nedovedete představit, jak jsem od nich dostala, když jsem je vyřadila ze svého šatníku! Po jednom z koncerů snad kdesi v Texasu mě odchytila nějáká holka a začala na mě úplně hystericky řvát:"Co si to, sakra, dovoluješ?! Víš , co mi to dalo práce, než jsem v tomhle zapadákově sehnala stejnou kravatu, jak nosíš ty? A ty se teď klidně rozhodneš, že už tě kravaty nebavěj?! Tak to teda ne! To já už tě nikdy nebudu poslouchat!"
Kvůli čemu všemu lze ztratit fanynku....
Moc to nechápu. Copak jsou ty holky šílené? To nemají vlastní názor? Opravdu musí existovat Někdo, kdo jim ukáže, jak se mají oblékat? Proč prostě pořád potřebují nějáké idoly?
Vy jste v jejich věku žádný idol neměla?
Nikdy! Jasně že jsem měla spoustu oblíbených zpěvaček, třeba dívčí countryovou skupinu Dixie Chicks, Alanis Morissettovou nebo Courtney Love, ale nikdy jsem se podle nich neoblékala ani nečesala, neměla jsem je dokonce ani na tričku. Bylo mi jedno, jak vypadají, mě zajímala jejich hudba. Rozhodně jsem jim nikdy nelezla do šatny a nechtěla po nich autogram, tím spíš abych jim nadávala za to, jak se oblékají! Tohle prostě nikdy nepochopím.
Opravdu vás to tak překvapilo?
Spíše vyděsilo- ta holka měla šílený pohled a já si nebyla jista, čeho všeho může být schopná. Ale jinak jsem na radikální změny postojů vůči mé osobě zvyklá už od školy. Zpočátku mě taky všichni milovaly, ale čím jsem byla populárnější, tím víc spolužáků, tedy zejména holek, o mně začalo říkat: "Neblázněte! Copak jste slepí? Ona vůbec není tak úžasná, jak si myslíte! Podívejte se, jak vypadá! A jaký nosí příšerný hadry! A ty písničky taky nestojí za nic!" Tak to prostě chodí - jeden den vás milují, druhý nenávidí. Vím o tom své od okamžiku, kdy jeden z mích bývalých kluků dal moje zamilované dopisy, které jsem mu psávala, do dražby na webových stránkách eBay....
Příliš mladá jste se stala příliš slavnou - to muselo spoustě lidí ve vašem okolí vadit. Tak třeba v roce 2002 jste se v pouhých osmnácti letech stala nejmladší písničkářkou v hudebních dějinách, jejíž píseň se ocitla na vrcholku britské hitparády, krátce nato byla vaše píseň Complicated jedenáct týdnů nejhranější skladbou v amerických rádiích, čímž jste pokořila Madonnin desetitýdenní rekord,
který držela se svou písní Music ...
Přiznám se vám, že se o hitparády moc nestarám ... Samozřejmě že vím, jak si v nich vedou mé písničky, a to nejen v britském, americkém a kanadském žebříčku, ale i ve všech ostatních, rozhodně je však denně. Kouknu na výsledky maximálně dvakrát třikrát do týdne. Hudba přece není o hitparádách. Proto pro mě není důležité, jestli to každý můj singl dotáhne na první příčku, beru i druhé nebo třetí místo ... Ten, kdo sleduje umístění desek, je gramofirma - její zaměstnanci jsou tím doslova posedlí! Od nich jsem se taky dozvěděla, že jsem nejmladší zpěvačkou v anglické hitparádě. A jen tak mimochodem - už to neplatí! O rok později mi tenhle rekord vyfoukla Joss Stoneová - bylo jí tehdy pouhých sedmnáct let.
Nicméně právě vy jste nejúspěšnější zpěvačkou od roku 2000. Prodalo se již přes třicet miliónů vašich desek, máte všechny prestižní hudební ceny - po čem vlastně ještě toužíte?
Ale já přece vůbec nic nechci! Mně už se splnily všechny sny! V loňském roce jsem se šťastně vdala a dokončila novou desku The best damn thing, na které spolupracoval můj manžel Deryck Whibley - natáčel totiž se svou kapelou Sum 41 hned ve vedlejším studiu, tak se na mě občas zaskočil podívat a nakonec se stalo, že produkoval písně One of Those Girls a Contagious. Ta deska před pár dny vyšla a já z ní mám obrovskou radost - nezní tak vážně, tvrdě a osobně jako obě mé předchozí desky. Vlastně vůbec není vážné album, je naopak velmi zábavné. Přímočaré, hravé a veselé, jako jsem teď já - vždyť život je tak nádherný! Tedy alspoň ten můj ... vždycky jsem se chtěla předvádět před lidmi, rozdávat jim své emoce, což se mi splnilo - zpívám a hraji ve filmech! Je mi dvaadvacet a dokázala jsem už skoro všechno, co jsem chtěla. Takže pokud ještě o něčem sním, pak je to budovat svou kariéru tak dlouho, jak jen to půjde. Nezastírám, že bych chtěla být jako Madonna - být i v padesáti tak úspěšná, jak je dnes ona. Vím, že to nebude snadné, ale ptoto taky na své kariéře tvrdě pracuji, proto tak tintenzivně nahrávám desky a točím filmy ....
Viděla jsem vás hrát roli Alice ve filmu Fast Food Nation, který byl natočen podle bestselleru Erika Schlossera. Četla jste tu knihu?
Jestli jsem ji četla?! Vy jste se snad zbláznil! Kde bych asi tak vzala na čtení čas!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 valerie valerie | E-mail | Web | 30. října 2008 v 23:17 | Reagovat

jj budu tvim sbeeckem.hello.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama